Volání duší...

Někdy mě probudí - volání duší,
slyším jak v oknech - mé hlavy buší.
Osudy lidí, které jsem znal,
šeptají svorně, že dost už jsem spal.

Vzpomínky dávné - táhnou nás k sobě,
dokud se jednou - nespojí v hrobě.
Otevřít musím - stejně mě donutí,
máváním křídel andělských perutí.

Pak srdce prostoupí - výčitek žal,
co jsem svým drahým na cestu dal.
Mysl mou uvězní ve skrytu postele,
hříchy jenž vykřičí - zpovědník v kostele.

Pak možná nechají - chvíli mě spát,
ti které miloval a měl jsem tak rád,
neboť už cítí - mých víček chvění
svítaní slunce - ranní kuropění ...