Smysl života

Ještě nedávno, malincí, stavěli jsme bábovičky
a v očích hřejivé plamínky, když se nám povedla,
ze srdce upřímná slova v náručí matičky,
když ve svém dítku pravou radost zahlédla.

A pak, spousta věcí už jsme uměli,
naschvály, hádky a posmívání,
zlost a nenávist do očí jsme si vháněli,
jen tak, z nudy, znenadání.

A pak, pláč na maminčiným rameni,
co říkala si, pouhá drobnost, prkotina,
nevěděla však, že pouhá hra to není,
na naše představy a sny to byla gilotina.

A pak, pomluvy, falše, lži a ostrá slova,
tohle přece nemůže být ten svět,
kde jen před ním se člověk schová,
aby přestal se konečně chvět?

A pak,
copak může být ještě něco dál?

A pak, utlumený pláč a štiplavé slzy,
kde hledáme útěchu, co tam není
a radost, co měla by snad přijít brzy,
sami v sobě snad napořád ztraceni.

Tak mi pověz, živote, proč to tak všechno je.

Jaký smysl má těchto veršů psaní,
abych do nich mohla zas upadat?
Ani nevíš, o co všechno se tu člověk zraní,
jak lehce pak může jak květina uvadat.

A zvadnout.