střepy mýho květináče

když tak sedim v pokoji u svýho stolu,
naskytne se mi pohled na kaktus,
co si pěstuju už hodně dlouho
a kterýmu přestává stačit květináč

je to taková životní paralela
-jako ty kytky za oknem,
co nepřežili zimu, protože
přežít neměly

kaktus se směje a je ostrej a bodá,
klepe se při úderu do klávesy a
protože je divokej a krásně nebezpečnej,
květináč mu stále nestačí...

je to taková životní paralela
můj květináč začíná pod nánosy
vyrostlejch kořenů a šíleně
divokejch snů stačit a rozpadá se

ten čas je blíž a blíž
cejtim to až v kořenech, co se derou
skrz květináč, derou se a rostou
až do svý staro-mládenecký smrti

sedim a čekám na tu rozbušku,
co mě vystřelí vstříc radosti a trpění
do světa bez květináče, kde budem
opilí spílat divokou báseň svou

květináč se rozbil, zbyly jen střepy,
pošlapal jsem co se dalo, stejně tak skazil,
a z pouhý radosti rozbitejch střepů
pokleknu květináči, až mi setnou hlavu