Uhoď mě

Uhoď mě,
vždyť víš, že nastavím ti tvář.
A když ti v očích zůstane
ta nesmyslná zášť,
pak nastavím i druhou.

Pomluv mne,
snad bude to i pravda
a té se neubráním.
Neb subjektivní obhajoba
vždy hraničí s lhaním.

Zapomeň a popři,
že míval jsi mě rád.
Plač, že byl jsi jen mým otrokem,
A že tvoje vykoupení,
roste mi teď pod okem,
a i tak je ti to málo.

Odejdi
a řekni, že to já jsem tě byl odehnal.
Že nechal jsem tě napospas
ulicím, kde se nelze ztratit.
Lituj se a přemítej,
jak mi to všechno zplatit.

Vyraž mi dech silnou ranou
a nech mě ležet v hněvu.
Snad můžu za to sám.
Já nikdy nechtěl pochopit,
kdy odejít mám
a už se nikdy nevracet.

Vyhrožuj mi,
protože rány bolí málo.
Vyčti mi všechno,
co se stalo
a cos dříve uvítal.

To všechno můžeš,
a můžeš ještě víc.
Ale pak si nestěžuj,
že tě strašně ničí,
že nevrátil jsem nic.
A že jsem nezapomněl...