Alej

Proplouvám alejí,
pro lidské duše,
"nikde nás nechtějí"
odpoví suše.

Všude je tma,
stíny,strach,
roznáší se tu smrti pach.

Panika narůstá,
jak voda stoupá,
támhle se loďka poklidně houpá
a tady pluje duše na slovo skoupá.

Slyšíš jen tichý šepot,
znějící v dálce,
ozývá se klapot,
někde zespod,
blíží se..

Běží jako s větrem o závod,
chytá je,spoutává,
posloucháš melodii stromů,
komíhajících se sem a tam,
je poutavá
a ty máš toužebné prosby vrátit se domů.

Probouzíš se ze sna,
stoupáš z toho dna.
Když za čas hledáš v parku klid
a toužíš se projít alejí,
tu vzpomínky na povrch vyplují.
říkáš si:"Vážně to byl jen sen?"
Nikdo krom tebe o ničem neví,
nemůže ti tedy poskytnout pocit úlevy,
ani bezpečí.