Deset minut mýho světu, vyblitýho v květu, čtěte a prohloupěte..

každý člověk co
se v křesle potí
když vypotí nějaký
ten výkvět

že člověk co nemá
míň než vše,
alespoň tu láhev-
že topí své žaly
a lásky v lahvi;

jsem hladovej
a křičim vnitřkem
světovejch odpadů
že dopouští se zas
omylů

řikám že
člověk co nemá
míň než vše,
alespoň tu lahev
pozvedne vstříc
světovému ničemu a
světovému uvědomění si
všech světovejch věcí
co trápí
co trpí
skrze skvrny
na skvrnité barvě
fialového moře
co se leskne modře
jako princip, proč piju celý moře,
což nepochopí nikdo, kdo nezakusí.

hlavně že každej
jak je živ tak je
což bys řekl?

stejně seš mrtvej, chcípáku
jak ta krysa,
kdes nalíčil
sklepní jed
vstříc voňavejm prostorům
vznášejícím se tak trochu
ve věčných výškách
všech kafilérek světa
a kanálu kde když zaprší,
tak voda teče,
jako svině...

z principu opilosti,
z principu brzkého
z principu vstávání,
předpokládám že
zítra okolo dvanácté hodiny
polední
půjdu se vysrat
s pravidelnosti
sobě vlastní
(už je to trapný)