Perníková princezna

Bylo jednou jedno království - anebo nebylo?
Ve dne, v noci, v létě i v zimě – bíle tam sněžilo.
A v tom království žila princezna na bílém prášku,
to pohádkový hrášek našel si menšího brášku.
Princezna se světlou pletí,
hrabala se denně v zámeckém smetí.
Její jemné havraní vlasy,
nemohly se dočkat kouzelné spásy.
A tak ve snech svých i ve stavu bdělém,
utíká od svých pryč, za nepřítelem -
co v rukávu magické triky schovával,
jen v temných uličkách tajně je prodával.
Princezna miluje ta jeho kouzla,
závislost pomalu do žil jí vklouzla.
Utápí se ve svých stavech slasti a míru,
nevidí vedle sebe do pekel díru.
S rukou napnutou a jehlou v těle,
cítí se volně, je jí tak skvěle.
Po pár hodinách snění – pohádka skončila,
přichází horor – postava s kápí do místnosti vkročila.
A princeznu chce strašit iluze světů, o nichž neměla ponětí,
realita nabízí jí své hrůzostrašné pojetí.
Nezachráníš princeznu, stala se obětí,
už čeká na ni vůdce a král celého podsvětí.
Pomalu a strachy na zem padá, čas jako by se zastavil,
panenky stáhly se hrůzou, zvon naposledy bil.
Leží na zemi perníková princezna, nedýchá,
ta její krása a mládí, trn stříkačky srdce mi propíchá.
A pak můžu jen tiše přemýšlet, nad tím co se stalo a co jsem to udělal,
když jsem jí tenkrát poprvé šlehnout perník dal.
Asi jsem s dobrým koncem každé pohádky počítal…
Teď už je pozdě, ale hned bych to zpět vzal –
protože, i když nebyla princezna a já princ, z celého srdce jsem ji miloval.