Psaní

Do bílé pustiny široširé,
můžu vložit celý svět.
A do několika vět,
stlačím vše jak pyré.

Ať je či opravdu není,
já jej stále mám.
A sem jej ihned dám,
beze všeho pření.

Stavím tak dům, loď i hrad,
nebeskou klenbu i podsvětí.
Raketu, co k nebi poletí,
i duši plnou vad.

Hřiště mé je bez konce,
neznám žádných hranic.
A jak veliký ten kanic,
bez myšlenek lakomce.

Plavu mořem dále,
beze dna a bez hladiny.
A koukám jenom na hodiny,
co zastavují mě stále.

Jen čas, ach ten čas,
drží mě prostě zkrátka.
A přivírá mi vrátka,
pořád znova zas.