Alenka v říši divů

Před dvěma lety ta malá holčička,
věnovala ti kus svého srdíčka.
Myslela, že ze smutků ji zachrání,
princ s bílým koněm, co slyšel tiché volání.
Pod tíhou tvého objetí,
musela propadat dojetí.
Pro tvé zelené oči,
myslela, že svět se točí.
Pro tvůj úsměv zrychlil se jí dech,
při tvém letmém polibku zatajila vzdech.
Věřila v budoucnost, věřila ve štěstí,
dnes se jen topí ve vlastním neštěstí.
Říše divů, kterou si sliboval,
byl to jen klam, to si jenom lhal.
Když si říkal, že chceš s Alenkou za zrcadlem a v říši snů,
být celý život, žít s ní až do konce svých dnů.
Psals jak se těšíš na život s ní celičký,
až spolu budete ze dne všechny chviličky.
Pravda je jiná – den za dnem utíkáš o něco dřív zase,
kéž by mohla udělat kouzlo a vrátit se v čase.
Do dob, kdy ses zajímal, o to co dělá,
tam, kde tě dojímalo, jak moc s tebou být chtěla.
Tenkrát bílý princ – dnes jen temný rytíř, z kterého jde strach,
co když se bojí, že zabije ji pravdou, že je krutý vrah?
Když ruku jí tiskne, tak až to bolí,
když svými slzami polštáře solí.
Už nevěří tomu, že je nejlepší a nejkrásnější na světě,
možná to byla pravda, teď jen lež cos ukryl ve větě.
Jak sám si řekl – možná tenkrát, když sis ji vybral, byl jsi moc mlád.
Tak už jdi pryč z říše divů a Alenku nech navždycky spát…