Slepá kolej

Zrezivělá drezína sotva ještě funí
a ty…vnímalas ještě tamten čas,
nevědělas, že v těle ti srdce duní,
ani kolik je tu těch falešných krás.
Vlastně všechny.

To když přelidněný osobák sotva jel,
tvé cesty rozutíkaly se jiným směrem,
každý však po jiné suverénně šel,
kam ty máš jít v tom životě nesmělém?
Tudy! Strčili do tebe.

Rychlík hnal se krajinou smogu,
zavíralas oči, nechtělas to všechno vidět,
chtělas utéct, přidávalas do kroku,
nebylo kam,
nebylo jak přestat to tu nenávidět.

Pendolíno svištělo si tu rychlostí větru,
vědělas už, že do starých kolejí se to nevrátí,
na těch nových ušlas už kilometrů,
ty pocity a tak, ti lidé už jsou zavátí
lavinou času.

Tak, a teď už víš, nové cesty, nový svět,
ale pořád jakoby ses s tím nemohla smířit,
žádné stezky však nevedou zpět,
jen dopředu beze strachu musíš mířit.
Jen aby tam nebyla ta kolej.

Slepá kolej.