západ slunce

zraněnej den
se odplazil umřít za obzor
možná měl ale jen sílu za první kopec
všude za sebou rozmazal krev,
co neudržel v dlaních
nevoněla vůbec smrtí, ne
a on se tak styděl
stojím na kopci s nožem
a otáčím s ním v dlani
dívám se do tý krve
a nemám co na svou obranu
až si zejtra pro mě přijdou
šibenici postavěj a odsoudí
ani vítr se nehne
pláče možná o kus dál
ve stromech, bůh ví jestli.
nevím, je jen ticho
možná kvůli tomu tichu
možná za něj
zapal svíčku
a jednu za mě