Pro moji dušičku

Jedna duše, mně blízká, je zmatená,
neví, co dělat, v myšlenkách ztracená.
Utápí se ve slovech, ve větách, v souvětích,
doufá, že od jmen, příběhů odletí…
Chtěla by utéct, ani neví kam,
chtěla by někam, kde není lež ani klam.
Sebrali jí naději, rozebrali duši,
když jí opakovali, jak je hezká a že jí to sluší.
Myslí si, že je naivní holka malá,
nedivím se – tolikrát se zklamala.
Teď bojí se krok udělat,
aby nespadla,
když naučila se znovu stát.
Ale já jí budu věřit, nějakou dobu ji znám,
vím, že bude bojovat, že zvládne další šrám.
Vím, že sny si splní, bojovnice do posledního dechu,
Vím, že jednou oddá se slastnému vzdechu…
Neboj se, moje malá dušičko,
vždycky máš kam jít, stačí jen maličko.
Jen nasedneš a pojedeš tu trasu známou,
čekám tam pokaždé, když ti křídla zlámou…