Strachem slepá

Maskuje se pod své šrámy,
pláče, kope, vztekle vrčí.
Marně stíní svoje rány,
strachem vlastním sebe ničí.

Ironie vlastní mluvou,
urážlivost štítem chabým.
Proč má slova jen tak plujou,
když ji ruku ve své tavím?

Vzpurnost tělo rozechvívá,
voda oči zaplaví.
Konec špatný všechno mívá,
nic to prostě nezpraví.

Pěje si svou píseň žalu,
vije věnec bolesti.
Oddává se dál jen bolu,
svoji vlastní úzkosti.

A i když stále nevěřící,
vztekem svým mě odhání.
Chtěla bych i přes to říci,
-má náruč, ta Tě ochrání.

Kdykoliv.