Architektura srdce

Podivně zní tlak tvých ramenou, když na mé marnosti dosedá,

zaposloucháme se do Písní staré Číny jako tenkrát, jako kdysi,

už nejsi má Geisha, už nejsi má paní, přesto se Tvým očím klaním a ptám se,

kam rozběhly se čáry na Tvé dlani a kde je místo Tvého spánku



hledám chrám a jeho horu a kousek chleba, který bych do písku vložil,

a pak dal si pásku přes oči a přeskočil močál, který vznikl zjizvením Tvého smíchu,

těžké hrudky soli Mrtvého moře ulpěly na Tvých rtech,

pověz mi, jaký smysl má, když nitro shoří na prach, než plíce stačí vydechnout,

co je vlastně podstata věcí, když ta odráží se ve slovech, co nejsou dokonalá

a z podivného slohu vystavěna jsou a jsou marná, a přesto nás někam vedou



ó má panno andělská a uplakaná noční suito,

jsi hloubka očí, co nekončí a prostupuje mléčnou drahou,

včera jsem koupil zrcadlo obzorů, kam se nedá dohlédnout,

prodavač usmál se a řekl: Pane, tak plaťte a nemyslete na to, i život něco stojí,

tak jak tajný rébus k složité architektuře citadely srdce, na který jsem nepřišel,

jen jsem pokojně odpočíval pod duhovými pokrývkami Tvých prsou

a svým dechem si propůjčil drze vzduch kolem sebe,

tak stejně jako tenkrát, jako kdysi půjčil jsem si i Tebe.