Toulavé myšlenky

Nejsem a nebudu vidoucím,
má duše zaslepená je životem,
nejsem a nebudu slyšícím,
mé uši ucpány jsou světem,
nejsem a nikdy nebudu básníkem,
má slova ztrácí smysl svůj jediný,
nejsem a nikdy nebudu člověkem,
dokavaď nezačnu být člověkem milován…

V rozbřesku noční strany měsíce,
při otírání ranních zamlžených skel,
na očích, kde je pouze špíny směsice,
v rozbřesku výkřiků deroucích se z hrdel.

Mrákotné šlápoty po tvých ňadrech,
zvrácenost roztroušených myšlenek,
při pomyšlení na svatokrádež těla,
v obřích mracích na povrchu slunce.

Dotekem, dotekem rozvířit tvé řasy,
nad temnou studánkou tvých očí,
a dotekem vpít se do tvých úst,
polibkem okusit tvůj odhalený klín.

Nejsem vidoucím a nebudu básníkem,
životem pouze proplouvám,
duši nechávám stále zvrácenou,
a mé myšlenky se líně toulají po tvém těle…

…bez úspěchů