Vnitřní hudba

Vlak projíždí nekonečným tunelem, otevírá brány do psychedelie,
v tom nás překvapí ptáci, šťebetající roboti minulosti,
a ty trubky,, trubadúři, snad i bardi zpívají,
na stromech se potácí, před Římany se skrývají.

Řekněte jim lidi, smilujte se!
Římané už odešli, nemusíte se schovávat,
copak oni poslechnou,,, přez dva tisíce let už nerozmrznou,
ve své shnilé harfě píseň už taky nezahrajou.

Tak tohle má být jejich konec? Zapomenutí v bolesti,
nechci je tam nechat, samotné, v chytrosti i hlouposti,
čas se ale otáčí, neúprosně plyne,
za zády je nechává, jako stíny zplihlé.

Má snad smysl přemýšlet, když smutnit nad minulostí můžu?
Poslouchat kapky rozmrzelé, dopadající na hladinu nicoty,
škrtající sirky života tam usychají, umírají,
zhasínají,,,

V tom nečekané veselí přichází,
když ze zapomnění sladkost vzejde,
nečekaný pohyb ve všech ohybech těla,
každý na to časem přijde.

Radost z bytí i života,, snad snídaně bláznů,
nebo snad úsvit věků? Ne to mě zase vaří čaj,
píská, huláká,,až se vody zaleká.

Uvařme si šálek z toho, co jsme doteď prožili,
polkněme tu hořkou příchuť zklamání a neviny,
přislaďme ho ohněm z táboráku, zpěvem,
akustickou kytarou v pozadí,, snad i mlaskáním nenasytů.

To je začátek,, vše jde zase od znova,
radost z počátku ustála, obžerství začíná,
v prasata se mění bardi,, v němá zvířata,
vše teď umlká až dozajista,,, znečista upadá.

Brnkání tlumit dá se, přenechává prostor kráse,
prostoru středního věku, věku ticha,
vše se rozehrává, až tančí v harmonii lesa,
v tom ale déšť přichází, a oheň zdá se,, praská, kýchá,,
gestapo už dupe, v holinkách,, troška strachu mi naskakuje na rukách.

Vše se dovršuje, vše je to tu zase,,, a koloběh se opakuje,, rytmus,
normální etapy života nastávají, neruší, nemlčí prostě nic,
prostě nic na napsání, až to ticho,
co následuje, to je jen zdání.

Jen iluze dnešního světa, za kterým se schovává velká saze,
velká saze z komínu světa, globálního sazování,
a kde jsou lesy? A Kde zvířata?
Nejsou už nám prostě dost dobrá?

Hlasy umlčených prasat hřmějí,
opakují tóniny, jako paprsky zimního chvění,
potůčky, rostliny, to už přece není,
místo toho uranové doly nám tu hřmějí.