Klaun

Červený nos, přes který dýchá se stěží,
přes ústa úsměv přelétne,
slzy na krajíčku, a hle - tamhle už jedna běží,
ale to člověk přehlédne.
Vlasy trčí do všech stran,
na hlavě sedí čepice.
Když přichází tenhle pán,
každý se směje velice.
Má bílou tvář, hloupě se tváří,
na paměti má, že musí se smát.
I když tvář vrásčitá prozrazuje stáří,
musí se na hloupé otázky ptát.
Možná tone v nejhlubším moři,
jak se má – nikdo nepoloží otázku.
Srdce mu v hrudi právě hoří,
život snad visí na vlásku?
Můžeš se jenom domnívat, co cítí, jaké má dojmy,
on totiž tvář pod maskou schovává,
každý si myslí – klaun znamená šťastný – ale plete si pojmy,
klaun totiž také prohrává.
I když se pořád směje, oči mu září,
nevěř mu, je jako každý z nás lidí,
Má své jeviště, kde si může vybrat z mnoha tváří,
když za opravdové city se stydí.