Dopis romantiků Bohu

Dopis romantiků Bohu

Vzdorem jsme životy marné žili,
doufajíc, že život vzdorem se změní,
v nadlidskou sílu jsme uvěřili,
která rozžene slepotu i snění.
Nedošlo nám že božská ta síla,
která pravdu od lži rozdělí,
ukrytá v nás celý život byla...

…nebo jsme možná přeci jen věděli...

Vzdoru jsme v našem srdci věřili,
nechtěli jsme jej však pustit ven,
ukryli jsme jej, životy ztratili,
rozplynula se slepota i sen.
Až příliš poždě jsme pochopili,
že jsme jej měli vypustit z pout,
životy své jsme však již dávno prožili

...nezbývá nám než zapomenout...

Pravdu hledat bylo naším posláním,
ze strachu jsme se jej však štítili,
nyní, když konec je naším dním,
víme, že jsme z světla vystoupili.
Poslední víra zbývá nám v to, že jiní,
z našich chyb se jednou poučí,
jsme pouze hloupostí vlastní vini...

…pykáme nyní ve smrti područí...

Ten svět, ve kterém jsme životy žili,
na první pohled zdál dobrým se býti,
stačí však hledět delší chvílí,
k zjištění, že lidé jsou jen paraziti.
Pravdy se děsí, neb pravda odhalí,
veškeré zlo, jež v skořápce své skrývali,
možná, že temnota je jejich osudem...

...nám však je to jedno, my už tu nebudem.

S úctou Tvoji Romantici