Nemluvně

Pokoj, lépe řečeno komůrka,
uprostřed ní stolek stojí.
Dvě židle, a na zdi kříž,
Na jedné židli žena - a nemluvně kojí.

Žena chudobnější než ta smrt,
Ten pokoj = celý její svět,
ráda by se oprostila,
vydala se tam a zpět.

Nemá ale, kdo by chtěl
za ruku držet jí,
a dítě chovat v náručí.
Otce děcka vyhnala,
a již ho nikdo neviděl.

Sedí sama v komůrce,
a nemá co jíst,
Její smutek, její žal
nechce jít však o dům dál.

Cítí již, jak síly ztrácí,
dokáže do parku dojít,
či se na zem skácí?
Kéž by chtělo děcko pojít.

A ona, tak jak kdysi,
mohla zase volně žít,
to děcko jenom spí si,
pokud tu s ní zůstane,
nebude ji nikdo chtít.

Zvedá se, jak stěna bílá,
matka i s tím dítětem,
na stůl dítě pokládá,
již nepláče nad světem.

Matka nože chápe se,
děcko spinká klidně, tiše.
Jeden pohyb, dokonáno,
jeden pohyb, jedno klišé.

Krev ze stolu
na zem odkapává,
matka bříměte zbavila se,
nic krom hladu necítí,
netrápí se,
myšlenka jí v hlavě vstává.

Najíst se a děcka zbavit?
snadný čin a snadná práce,
kuchyňku již připravuje,
a hostina bude, zdá se.

Dojezeno, dokonáno,
jen ten pokoj svědkem je,
pokoj, kosti, a to ráno,
žena, krvavá hostie.

Hladu, smutku, necítí již,
v pokoji, kde jen stůl vězí,
dvě židle, a na zdi kříž.
však copak bude dělat dále,
to ví jenom stěží.