Pochopená

Tak nastal ten čas, kdy znáš mojí duše kouty,
poznal si tu nespoutanou růžovými pouty.
Víš, jakou barvu moje duše má,
tak temnou, snad se ti jen zdá.
Slyšíš slova, která jiní neslyší,
řev svobody, který nikdo neztiší.
Chápeš ten pocit, co v sobě skrývám,
kruté myšlenky, co večer mívám.
Vidíš mou pravou tvář – jen tobě ji nabízím,
abys šel blíž, netaktně pobízím.
Jsi anděl nebo posel ďábla?
Nevím – však bez tebe mě duše zábla.
Máš zvláštní moc, kouzelná je snad,
vnesla mi do života pořádek a lad.
Už nejsem ta bojácná, co jen sama v koutě sedí,
ale ta co osudu i nepřátelům do tváře zpříma hledí.
Jsem pochopená tebou, můj princi na bílém koni,
je konec pohádky a zvonec šťastně zvoní.