Tma ve vlastním nitru

Když bolest hlavy cítíš,
však nemocí to není
do propasti se řítíš a vidíš jenom tmu
všude lidé-však ty sám v zapomnění
dívají se skrz tebe, snad neví že jsi tu?

Sedíš zde sám, pohledem prázdným
pronikáš jen svým myšlením,
černé krysy v těle tvém tě zžírají až k zbláznění

Chceš vyhnat je ven,
a pustit světlo do tmy,
však dveře se zasekly-je to jak zlý sen,
jak dotyk smrti letmý

Leháš si a usnout chceš,
pryč od tohoto trápení.
však bolesti stěží unikneš,
neustrne se a nezmění.

Pavouk ti leze nad hlavou
a spřádá svoje sítě
prázdné oči pozorují ho, prosí ať oběsí tě.

Leč vlákno tenké rychle se trhá,
proč trvá to tak a jak dlouho ještě? Rok? Měsíc?
tvá tvář necítí svěží kapky deště,
jež snášejí se do ulic.

Všude jen zvláštní bílá mlha,
ústy svými se k tobě vrhá,
mrazivým polibkem říká:,,Mě se nezbavíš!"

Je tak bolestivě jemná
už nedovolí, neodrazíš se ze dna
nikdy víc...