Zvonkový chrám

V chrámu byla tma, jen červené světlo dokazovalo,

že život se skládá z barev.

Měl jsem pocit, že chrámová střecha pomalu a vábivě,

snad s jistým úmyslem hodlá splynout s časem,

který si pronajímám já,

s časem, který jsem si možná i koupil.


Vzal jsem květinu

a drze si klekl do mozaikovitého středu,

uzřel jsem svoje viny, uzřel jsem svá odhodlání.

Nemohl jsem uvěřit, že i to se stává,

přál jsem si plakat a být, čím jsem, ale plakat.



Chrámový zvon svým hlasem promluvil k mému přání

odhodlaně

a kdosi mne viděl šťastného v kupce sena a seancí,

kde však chyběla zatoulaná jehla.

Své duši jsem utíkal, ale byl jsem málo chrabrý na to,

abych dokázal odolat jejím rtům,

které mne spolkly jako tenkrát,

když má vysněná léta vystupovala z potoka

a odhodila svůj cudný šat,

aby mi ukázala svoje přednosti,

abych utíkal a podléhal.



Mohl jsem vyjít znovu, mohl jsem se vrátit zpět.

Co by to však znamenalo?

Beruška pláče a klestí si cestu pomíjivou strání,

která se mění jako olejové plátno malíře,

který nechce pochopit dění a štětce si nepřipouští.

Chomáče mraků plazily se za sluncem,

a to je věrně polaskalo svou žlutou žárlivostí.

Obdivoval jsem se vždy změnám,

které jsem chtěl věnovat svému rozumu.

Z nebe vylézají se podívat kapky deště

a plíživého vlhka,

které nikdy nezůstane samo o sobě svou originalitou.



Chci a budu ještě chtít vidět oči;

a nebo radši cítit tu tak známou

a nebezpečnou vůni parfému,

který nosíme všichni bez rozdílu,

zda máme v sobě tisíc párů milenců

či tisíc párů pošlapaných chrámů.