Jedinečné II.

upřel jsem svůj zrak v olověné nebe
do tváře tiše se snáší krystalky ledu
a dech mzne u úst v nepohnutém tichu
jsem daleko za městem
tam ke v šeru hustých lesů
země se sbírá a v dáli končí horami
nad pustinou nekonečna

Půda je černá stejně tak spletence stromoví
za nocí se zde ztratíš v objetí neprostupné
ledové tmy v níž žádné oči neuvidí
vzduch je tak těžký, že každý zvuk zní
jakoby s námahou posledního stenu

Když jsi sama vyběhla do té hlubiny
podel jezera pokrytého ledem
a pak rychle dál do stoupajících kopců
na hraně noci a dne
v jasně bílých šatech
v krajině poseté popelem

dlouze jsem mlčky hleděl do té pusitny
na tvé rty naráží vločky ladně padající
v zběsilém tempu probíjíš se trnovím
až splyneš s to šeravou kulisou

svoboda je pojem mnoha obsahů
svoboda je možnost volit
Tvá svoboda byla
nedat možnost volit ostaním
každý den jsme se probouzeli v jiném městě
jak kdyby zkáza hanla se za námi
věčně poháněni zběsilou touhou

dlouho jsme polykali hořkosladké plody neznáma
ale už to trvalo příliš dlouho
nemohl jsem si nevšimnout toho strašlivého chvění
chvění se před prázdnotou
toho až posvátného strachu z uktovení

zdánlivě nekonečný let nad soumračnou krajinou
daleko od lidských sídel
tvá povaha nesnesla překážek
rvala jsi je do krve
s nádhrenou samozdřejmostí

Toho rána ticho mého spánku
proťalo hučení plamenů
kdžy jsem vyběhl na ulici
paprsky prvního světla
protínaly pomalu padající kousky skel
z žárem puklých oken
pak vše objal dým

našel jsem tě v koutě dvora
kde dosut spala tma
a odvezl jsem tě k horám
do náruče bezčasí
město za námi plálo v rozbřesku
a barvilo oblaka do ruda.