Divadelní bláznovství

Po krásnejch dnech následujou osamělý večery,
ve kterejch jen tichý monology vedu.
O tom, že bejt taková, jakou mě mít chtějí, prostě nedovedu.
Při pohledu na oblohu ponořenou do černi,
myslívám pak často na to, jak jsou lidé nevěrní.
A tak nějak napadlo mě, že život je jen divadelní hra,
která vypadla umělcovi z dlaní,
když si vzpomněl jak úlevné je psaní.
Jen do diáře tiše čmáře,
píše o jevišti s oponou a hercích v maskách,
o štěstí v neštěstí, šílenství a nesmyslných sázkách.
O promarněných láskách…
Které se usadily na dně sklenice jako kal
a nenajde se nikdo, kdo by je pryč vzal.
Možná všechen ten smutek za to stál…
Třeba nás to posunuje dál…
Tam, kam lidské oko nedohlédne…
Na místa, která jsou pro nás záhadou.
K lidem, kteří nás nikdy nenajdou…
K hříchům, které nám vstříc jdou…
A pak nás přece jen naleznou…
Za staženou oponou se krčící,
šíleným strachem do tmy křičící…
Bez konce a začátku
stahující si oprátku…
Bez budoucnosti, minulosti, přítomnosti,
bez omezení prostoru a času.
Když dopřáváme svobodu svému vězněnému hlasu.
Kéž nám ten věčný křik dá spásu…