Sněhurka

Bílý sníh padal na lesní krajinu,
všude ticho,jen chvíli křik havrana
narušil klidnou pustinu.
V tom hlubokém lese spí,
dívka černých vlasů a sní.
Ve tváři nach a rudé rty,
v hedvábných šatech na bělosté pleti.
Spí spánkem hlubokým,
nic neslyší, nic necítí.
Leží tam v rakvi skeněné úplně sama,
nad jejím tělem se sklání tělo havrana.
Má roztažená křídla a křičí do noci,
její tělo bezvládné, už jí není pomoci.
Marné je volání černého havrana,
Sněhurka spí navždy, svůj život prohrála.