VDAVKY

Jedna dívka žila kdysi,
nejkrásnější měla rysy.
Tahle dívka chudá byla,
obilí na poli sila.

Srdce bolavé však měla,
neměla chlapce, co by chtěla.
On z bohaté rodiny byl,
o selku se neprosil.

Okolo jednou tenhle chlapec jel,
čirou vodu od selky chtěl.
Jako vítr přispěchala,
vodu mu hned přichystala.

Oči na něm mohla nechat,
on však nechtěl dlouho tlachat.
Odjel, jako přijel,
do selky smutek se vpíjel.

Každý den oči si vyplakala,
pro chlapce, co milovala.
Nikdy rovnat nemohla se,
hraběnkám, co pyšnily se.

Večer, co večer, modlila se,
ke hvězdě co třpytila se.
Odpověď nepřišla však žádná,
dívce hvězda se zdála býti zrádná.

Smrt však vševědoucí je,
dozvěděla se oč dívce jde.
Přislíbila pomoc svou,
však později daň vybere si svou.

Hloupá selka souhlasila,
kosu Smrti na zeď pověsila.
Dívka pilně naslouchala,
plán, se kterým Smrt se vychloubala.

„Až přijede si zas pro svou vodu,
nalij mu tam tuto sodu!“
Jak diamant se nápoj leskl,
září svou do okolí pleskl.

Dívka na Smrt usmála se,
nikdy víc už nebála se.
Rozloučila Smrt se s dívkou,
odešla však s řádnou pýchou.

Selka marně čekávala,
na chlapce, co milovala.
V dáli ovšem prázdno bylo,
špatně se té dívce silo.

Však jednou chlapec na koni zas přijel,
za sebou všechny hory míjel.
Selka chlapci pití dala,
část srdce jeho si tím vzala.

Mladý pán její podlehl kráse,
všechno dobře skončí, zdá se.
Však Smrt je neoblomná,
ani není právě skromná.

Svatba byla oznámena,
veřejnost však omámena.
Z chudé selky, paní se stala,
za manžela chlapce si vzala.

Hrůzná Smrt však vyčkávala,
doba nekonečná se to zdála.
Hraběnka však přivykla si,
moci, kterou určila si.

Krutá paní se z ní stala,
všechny chudé obírala.
Veřejnost ji nesnášela,
zlodějem ji nazývala.

Když první dítě na svět zavítalo,
tak se to zase znovu stalo.
Smrt zjevila se náhle,
upozornila, že je tu stále.

Před hraběnku předstoupila,
dítě první uloupila.
Žena zděšeně se ptala,
co to Smrt jí udělala.

„Dodržuji naši dohodu,
dále překážet vám nebudu.“
Zlostný úsměv nadhodila,
k hraběnce jej pokynula.

Dáma v drahých šatech rozhodla se,
že tuto krádež neunese.
„Raději mě si vem!“
otřásla se pod jejím vztekem zem.

„Po mém vždycky je a bude,
tobě toho hodně zbude!“
Na selku úlisně se usmála se,
z cesty rychle klidila se.

Prostá děva v hraběnce žila,
postrádala to, kvůli čemu hocha chtěla.
Tmavé pilule si jednou v noci tajně vzala,
pro dítě se k Smrti vydávala.

KONEC