Kabáty

Vzpomínky svázané se pnou na niti,
pomalu vytékají ven, vpřed.
Když kráčí šedou ulicí,
jako sítě upletené zlostí v pléd,
lidé v kabátě cizího já jsou prošiti.

Vítr věje vlasy do tváří, zůstávají na líci
jako neviditelná ruka lehce olizuje zátylek.
Mráz se vkrádá, cítí chlad,
ani slunce je neohřeje, již vzdalo se idylek.
Prolévá se poznání, je v prachu smrtícím.

Já ze ctnosti tajných zrad,
malých trápení, lítosti a chtíče,
sešívám kabátce smutku.
Za halířek prodám, nešťastníče!
A nikdy více nebude ti sňat.

Vše zničili jste v činu, ve skutku.
Pravdu zabili, protože ji nemluvili.
Morálku zabili, vy jste je nepoctili.
V bezcenné zbytečné kratochvíli,
nasadili na záda kabáty zármutku.

Žal, bída, zklamání a lež vyústily,
v mnou šitý, prokletý šat.
Však stále vytahuji z nich nitky,
abych nedala rychlý mat,
abyste sami sobě odpustili.