Tanečnice

Tančím – smutně i vesele,
tančím neznámé kroky.
Tančím v nebesích postele,
opilá sladkými moky.
Tančím sama i v páru,
má dlaň vklouzla do tvé dlaně.
Už se nedostanu z tvých spárů,
tančím ve štěstí, tančím ve zmaru.
Možná své baletní špičky zklamu,
ale z parketu už se nedostanu.
Jsem opojená valčíkem a chutí vín,
noc vyléčí můj čtvrteční splín.
Který odhalil můj problém s tím,
že vášnivé tance skoro netančím.
Jsem tanečnice ze skla s porcelánovou duší,
ranní smutky mi barevné světy nepokrytě ruší.
Chabé srdce laně probodávají kuší,
aniž tuší,
jak divoce jí srdce buší.
Když bije zvonec
a pohádky je konec.
Pak se jen ve větru sukně má zvedne,
sláva mých pohybů pomalu bledne.
Ať v noci, ať ve dne…
Tančím…
Jsem k tomu zrozená…
Narodila jsem se v příboji moře,
byla jsem oděná spoře
a bála se svého osudu,
však spírat – už se nebudu.
Svým divokým náladám,
duševní klid postrádám,
těžce svou touhu ovládám,
někdy to prostě nezvládám
a celá se tomu poddávám.
Jako by nebylo nic…
Všude jen prázdnota, ticho, klid…
Snažící se pochopit
mé duševní rozpoložení…