Absolutní ticho

Protože absolutní ticho,
nikdy nepláče samo,
máš v dršce písek pýcho,
neplivej ho, je tu přijatelně zváno.

Kdys vyhlížela anděly,
s výhledem z okna v kostel,
kdy životy jsme probděli,
a podzim nás proklel.

Už stejně zapomněl,
na stopy mezi listy,
a každý hlupák tolik chtěl
krátit hlavy, naše bisty.

Kéž bych byla kouzelnice,
mág všech nálezů a strát
a rtěnkou na líce,
bych mohla srdce rvát.

Kéž s prohnutými zády,
prohlížel objetí lidský zrak,
a nad našimi pády,
plul pouze hustý mrak.

Ten strom u sousedů,
už za ta léta tolik vrže,
a kolik ještě ujít schodů
stačím než padne na hrob růže.

Snad chůze s pohledem v zem,
ještě nikoho nezabila,
ale můžeš se ptát s kterým snem,
tě v budoucím čase připravila.

Protože absolutní ticho,
samo nikdy nepláče,
a vyschlé slané oko,
radostí nikdy neskáče.