Báseň pro pana Roskovce

(Ještě před samotnou básní, pan Roskovec je fagotista v České filharmonii).

Je jako vlahý, jarní vánek-
- hned přiletí, hned odletí.
Jak v knize nepopsaných stránek
střípky vět, zlomky souvětí.

Je jako horské údolí-
- ne ledový, naopak, stinný.
Jak bolest, která nebolí
a zločin bez náznaku viny.

S ním v pírko promění se tuna-
- pro něj je lehká každá věc.
Jen pro něj svítí slunko, luna,
vždyť jmenuje se Roskovec.

Postavou statný, vysoký-
- vyšší než náš soud nejvyšší.
Ač vypíná se nad smrky,
i pláč bodláků vyslyší.

A chlouba jeho moudré hlavy
vine se k šíji od skrání.
Vlas nyní zdá se popelavý,
dřív býval jistě havraní.

Z očí žhnou stíny do daleka,
mělké stružky lemují tvář.
A úsměv vlídný ze rtů stéká,
ten schovám sobě pod polštář.

A nebo do svých dlaní? Snad.
Takový úsměv přijde vhod.
Já budu si s ním povídat,
jaké to je hrát na fagot?

Vždy bývalo to božsky krásné,
teď ale slza z oka kane.
Však naděje, ta neuhasne...
Tak odpusťte mi, prosím, Pane!