Pán Kocour

Z přítmí se krade kočičí stín,
supluje vraha, schýleného k zemi,
se špičatýma ušima,
zapěje árii krvavým světlům lampiónů,
křižuje nábřeží místních vod,
zkoumaje švihnutí ocasu
šupinatce, nesoucího s sebou štěstí,
úmluvu, i když nemluví,
ale špulí pusu,
ale on, pán kocourů
se usměje povytáhnutím špičáků
a nese se jako vítr
k pivním krčmám,
neboť on preferuje
zlatý tok, který se rozlévá vnitřnostmi
jako blaho, které pouští
do mrouskajících kočičích slečen,
to on ví, jak se vše má.