Zátiší s Josefem Sudkem

...

Sám
jako schoulené torzo
prošlého času
obrácené naruby
věčností navrch
mistr čekání
ostřím koncentrace
v jediný mžik
vychvátí přítomnost
toho
co pomíjí
teprve včera

Čeká
navyklý obhlížet svět
zamhouřeným okem
kuželem objektivu
stále se vrací
dlouze vyhlíží
příhodné světlo
génius trpělivosti
svůj černobílý svět
zesláblý o barevnost
pohublý na stero odstínů
světla
a tmy

Rozvážný
pomalým krokem
klopýtá těžce
za tvářností kraje
vzácný čas předjaří
tentokrát nepropást
jediný den
dokud země je nahá
odraná zimou
než vklíní se jaro
rozpukne svět
a rozostří průzračnost
niterných vidin

Sám
ztracený navždy
v labyrintech ticha
plaše se ukrývá
v útulné bezpečí
temné komory
v tenatech tmy
ustaluje světlo
uvězněné na snímku
lehkým cvaknutím
těžkého aparátu
vrostlého do ramene
bytelný stativ
jak poutnická hůl
na každém kroku
s sebou

Útočiště
v ústraní ateliéru
v důvěrné blízkosti
dotýkaných věcí
na oroseném okně
s průhledem do zahrady
mlžně obtištěn
celý svět krásy
neladná zátiší
ze slupek cibule
se sklenicí od piva
okoralým chlebem
přehlídka všednosti
umně zakouzlené
v nevšední výjevy
s otiskem prstů
postrádané ruky
fotografa
Josefa Sudka

...