Ležím tu sama na tvrdé posteli

Ležím tu tak sama na tvrdé posteli,
ležím tu sama na tvrdé zemi.
Slzy mi k snídani prostřely,
proč nikdo se nezeptá, jak je mi?
Ležím tu roky, nemohu vstát,
smutně se dívám do tmy a sním.
O tom, že budu zas na klavír hrát,
že váš svět zase bude i mým.
Ruka se nepohne, nohy už nebolí,
oči se nemohou dívat a ústa se smát.
Ležím tu na tvrdé posteli,
vítr už po sté začal na podzim vát.
Listy mi padají na tvář,
a přesto mohu říct, že je nevidím.
Na zemi dopadá sluneční zář,
jen marně doufám, že ji zas uvidím.
Bílá pokožka ledacos prozradí
a co teprve všudypřítomný chlad.
Má tvrdá postel nikdy mě nezradí,
vím, že na ní budu už navždycky spát.
Tvrdá hlína tíží můj skromný příbytek,
kde si dopřávám klidu a míru.
Nostalgie najednou přebytek,
když i živí ztrácí víru.
Když jednou do roka za mnou chodí,
popovídat si se mnou, i když tam ležím na tvrdé posteli.
Úzkostí hřbitovní ztěžka se brodí,
ačkoli bez křídel jsou mými anděly.
Na náhrobek mi napsali:
Vzpomínáme, máme tě rádi.
Ležím tu na tvrdé posteli,
ležím tu sama na tvrdé zemi…