V LEDNU (na přelomu desetiletí)

Zatímco v Česku pohromy
utonulých aut ve sněhu
lidí přimrznuvších k sobě
a od sebe
Na skále sedíc nohy sušíc
píšu si pro sebe:
Nasládle voní jak české lesy
když s jarem život rozkvétá
(a ty ať kde jsi – ´kdo´jsi)
k obzoru hledí poeta
S prvním dotekem moře cigareta
z první letošní nalezené krabičky
Oheň s vodou splyne s odhozeným oharkem
Jak pes vítá, moře ke mně plyne
(ukradne mi boty, či ne)
Buď sbohem, Lisabone! –
. . .
Je přáním dětí a básníků mít jaro dříve
Ještě trošku slunce do Česka si ukradnout
Zanořují se mi nohy do písku
tak hluboko jak bych se měla propadnout
a zůstat navždy
zanořují – ´zamořují´ –

Moucha se mi smrtí rozplácla
v jeho knize která už není k dostání
mořská muška
Snažila jsem se to znečištění odstranit
Zůstala křídla křídla zůstala <>
nad číslem 252 –
. . .
Z jedné strany hlava hoří
z té druhé je mi zima
tou stranou už jsem doma –
Píšu ti až teď…
zas na poslední chvíli
poezie nemá nic společného s pílí –

Zapadá…
honem vyfoť
´ten kýč´
než bude pryč –

„Našel jsem to! Věčnost – je to slunce slévající se s mořem!“ (Rimbaud)
Odhalila jsem tajemství Van Goghových autoportrétů
(rozpixelovaná směs temna a jasu)
Stojíc v pozoru a slzy v modlitbě k vyhaslému obzoru
Bože dej mi sílu věřit v krásu - - -