Dušičky

Je brzké ráno.
Na trávě lesklá jinovatka se třpytí,
kdosi otevírá těžkou bránu.
Drobná postava v černém kabátě v ruce nese kvítí,
v srdci má bolest, na duši ránu.
Slza běží po tváři
a pak – kap, je pryč.
Krajinu smutku rozzáří,
do kapsy schová si klíč.
Do srdce snad vkradl se splín,
kapesníkem mokré tváře suší.
Cestička temná mezi hroby pokrytá listím podzimním
vede kolem mrtvých duší.
Osamělá mezi nimi se zvláštním chvěním,
dlaně pevně tiskne k sobě.
Snaží se utíkat před zoufalým sněním,
o slovech – je jen ticho jako v hrobě.
Naposled lístky upraví
té drobné bílé kytice.
Před domem zkázy se zastaví,
silná, a přece slabá velice.
Sbohem, zašeptá obrázku na té kamenné desce,
a pak se musí rozloučit, i když tolik nechce…
Odchází, pomalé kroky vedou zpět k bráně…
Je brzké ráno…
2.listopadu – nezapomeneme na ně…