Nebudu nikde a přitom všude

chce se mi brečet, ale nejde to,
chce se mi běžet, ale nejde to.

Přikovaná k zemi, pevně,
obviňovaná všemi, zjevně.

Ač slunce svítí, v duši temně,
slova kolem mne, němota.
jako rána nožem, jemně,
ubírá mi života.

Vidět jen úsměv šťastný,
další rána do srdce,
v duši jen pocit prázdný.
život chutná hořce.

Každý den slza teče,
smutek jako prach doléhá,
každou noc se kolébat, v kleče,
ticho do všech stran se rozléhá.

A za plného měsíce,
z mých úst slabé šeptání,
uvnitř však křičíce,
samota bolest nahání.

Samé prosby, k Bohu,
ale neslyší, opakuji znovu.

A znovu...

Jen ostrou bolest vnímám,
za svitu měsíce,
život naposled objímám,
nůž v ruce držíce.

Oči upřené,
kamsi do neznáma,
možná smířené,
že zůstanu navždy sama.

Teď už smrt budu objímat,
možná to tak lepší bude,
nebudu vzpomínat,
nebudu nikde a přitom všude.

Krev bílou kůži smáčí
už přestaly téci slzy
postava z dálky ke mě kráčí,
život odešel mladý, příliš brzy...