...Naproti jít...

Uprostřed dne,
slunce stojí nahoře na obloze.
Já stojím také,
na jedné své, možná volné, noze.

Vše je tak jasné,
dnes už tě dávno hladí jiný.
Co bylo, bylo,
sliby už nikdy - nenahradí činy!

Točím se ve větru,
jak kohout, na špici na kostele,
mé srdce na kusy,
jak zajistit, aby zas bylo celé?

Snad jednou přijde,
ta která zaslouží si - víc než jiná.
Zatím je v nedohlednu,
tak si dám ještě aspoň sklenku vína.

Tak tu čekám,
sklenici rudou tak napůl a ubývá,
možná, že není
nebo se někde velmi dobře ukrývá.

Co když nepřijde,
já zůstanu sám se sklenkou prázdnou?
To může se stát,
však doufám, že než mé oči zhasnou,

ještě jednou
nebo i víckrát v nich zasvítí svit,
tak doliji sklenku,
nezbývá nic - než jí naproti jít...