Kdyby se hory lidství slily

Kdyby se hory lidství slily v jeden řád,
kdyby láska neznamenala často strmý pád,
tak by všechno bylo jiné a tak trochu dál,
ale čemu by ses pak můj milý u snídaně smál,
jenže za poznáním vede jedna stará brána, jen ji otevřít
otevřít ji dálkám, otevřít ji bolestem, otevřít ji jaru,
co nás přijde léčit dávkou tepelné vesmírnosti.
Na sobě nosím vlasy copaté a v lásce hraji fair,
to když svlékám lyru tvého mužství
a přijímám barvy moudivláčků,
co nám zas někam večer odletěli,
když uvědomím si, že duše nezná pohlaví a hloupé role,
jen podstatu, jen hloubku, co často neví, kudy dál.
Chce jen plachtit, jak nebeské hvězdy motýlí
a zůstat stále vláčnou travou, co nepřestane růst,
do zkřehlých dlaní vložit papírové vlaštovky,
co stejně daleko neodoletí,
protože hory lidství neslily se v jeden řád
a láska pořád bude strmý pád
a nebude všechno jiné a tak trochu dál,
ale čemu by ses pak můj milý u snídaně smál.