Lichá

Víš, jakoby to už ani nebylo možný.

I když strašně moc to táhne k zemi,
na všechno se přece dá zvyknout,
jak všichni jsou mezi všemi,
všichni totiž ne.

Sudí o tom vůbec nic neví,
proč je ale sudých o tolik víc,
vždycky se jeden lichý objeví,
jeden vždycky tiše dštíc.

Pořád jeden a pořád ten sám,
to on bývá tu tak navíc,
proč jiného nesudého nemá,
pomalu tajně bolavíc.

A tak naučit se mezi lichými žít,
to je jen samé třeba to dnes vyjde,
lichým byla jsi, lichým dál být,
sama víš, že ten druhý už nepřijde.
Jak celý ty roky…

Ve třech nejde stát naproti sobě,
v pěti nejde sedět u stolu pro čtyři,
v čem je chyba? V tobě?
Kam takový osud míří?

Ze třech nikdy neuděláš dvojici,
to ona je podstata všeho,
tak jako že nemáš jen jednu líci,
však podívej se na cokoli svého.

Neexistuje jeden tenista, jedna bota,
neexistují tři tenisté, tři boty,
šachy, dáma a kulečník v jednom,
nebo ve třech?

Býčí zápas, ping – pong, box,
proč zase ve dvou, tohle

nenávidím.

Celej život žít jak třetí
nebo pátý kolo.

(Nebo jak opuštěná rukavice)