Podsvětí

Smutek, jenž se mísí s hněvem
trhá duši na kusy.
V místech, kde se smutným zpěvem
bortí marné pokusy,
kde se radost vytrácí,
kde neexistuje naděje,
však není nouze o práci,
když sám se sebou bojuje
každý, kdo zde zůstane -
- už nikdy z mrtvých nevstane.

Tenkrát duše vládce pekel
všechen ten bol cítila.
Dohromady s krutým hněvem
na kousky se drtila,
a stejně jako všichni mrtví,
nepopsatelně trpěla.

Ďábel tehdy dobře věděl,
jak je trýzeň bolestná, unavující.
Nebral proto na nic zřetel,
a i když je tvor nemilující,
tak zcela nepokrytě,
vytvořil své dítě...

Svou duši v půli rozdělil
na nenávist a trýzeň.
Pohrdavě ucedil:
"Už nechci cítit žízeň -
- po útěše."
A pak chvíli zůstal tiše.

Podsvětím se rozhléhal
bolestný nářek.
To rodila se dcera,
jenž upadala do řek
bolesti a slz.

Ďábel jen mlčky
po ní sbíral
své vzpomínky.
Oči - žhavé vločky
mu sršely,
když viděl kamínky
své minulosti...
Ponechal si květ vší zlosti.

Přesto však cítil
dosud nepoznaný cit.
Pohled na to,
co vytvořil
ho bodal jako břit
kdesi v nitru.

Pohled na tu utrápenou duši...
Snad poprvé cítil dojetí.
Nevěděl však, co se sluší.
Snad pomoct takové havěti
jako je on?!

Věděl,
že vlastně sleduje sám sebe.
Polovinu svého "já",
jenž volalo do nebe...,
tak jej umlčel.

Jakýsi soucit, možná zklamání
se mu stále do mysli vkrádalo.
Hrůzné myšlenky, co strach nám nahání...
V nitru ho víc než pekelně bolelo,
ale úděl se lehčí zdál být.
Poprvé nevěděl, kam jít.

Touha, co po špičkách se vkrádá
do duší zatracených.
Mysl, jenž do neznáma padá
po schodech pozlacených,
které vedou do světa neřestí.
Tam,
kde nevyhne se nikdo neštěstí.

Černé, kalné oči,
co v sobě veškeré utrpení nesou.
Oči, z nichž čiší dojem,
že už tu tíhu neunesou
se dívají svému stvořiteli
přímo do rozžhavených zorniček.

Ďábel jim neuniká,
pozoruje ve spleti teskných uliček
svůj stín...