KDYŽ STRACH VŠEMU KRALUJE

Přečetla a sežrala snad všechnu moudrost světa,
pak přišel den, kdy neměla před sebou další duševní píci.
V šeru a prázdnu strachu dobře je - co démon, to hnusná sketa,
neschopna hrstky prostého života průměrných debilů, kterým se tak smála,
napohled ledová samotářka, co sama sobě tolik věrohodně lhala,
hledajíc, kdo snad pohladil by ji po líci.

Kvůli svému strachu přišla o spoustu prachů.
Což nevadí!
Co jí však vynahradí
do hlubin hajzlu spláchnuté mládí?

Tak půvabná a tak bystrá, a přesto sama sebe spálí,
sjeté sudičky bývaly si s ní krutě zažertovaly,
v ní skrytá laskavost, moudrost a ženskost
opět nevyhrály.

Ledové království se roztápí, duše tak tak že plave nad vodou,
kdo tu utne?
Ona sama? Nebo princ na bílém koni?
Černé vlasy dopadají na líce smutné,
zase se poddala, teď štká a slzy roní.

Přesyť stvůru a stvůra praskne do setmění,
pak život k lepšímu se změní,
duševní strádání uhyne.