Papírova loďka

Jsem papírová lodička,
co jen na hladině louže se kývá.
Svou tesknou píseň zpívá.
O námořnících,
kteří se nechali sirénami zlákat.
O majácích,
bez nichž by bylo lehké tápat.

Pluji si po vlnkách,
jsem křehká.
Jsem jako pírko lehká.
Jen lehký záchvěv větru
mé plachty napne a udá mi směr.
Mířím do hlubin temných jak tér.
A pomalu padám ke dnu.
Jen kapka vody může mě potopit.
Prosím: nechci se utopit.

Oblečená do šatů
z korálů a mořské pěny.
Pluji si po kalužích, brousím si stěny.
Sním o oceánských dálkách,
jen z papíru a uvězněná na sídlišti.
Má duše je bohémská, koukni se jak sviští.
Za nepoznaným kouzlem,
co ukrylo se v mém stěžni.
I když jsme svobodní, všichni jsme vězni.

Jsem papírová lodička,
kterou někdo vyrobil, aby plula.
Její plachtu stvořil, aby se napnula.
Však když do sebe vodu nabírám,
pomalu jdu ke dnu a k zemi.
Zachránce náhle tu není.
Aby zachránil svou lodičku,
aby hodil záchranný kruh.
Život je bludný, záhadný dluh.

Už nejsem papírový koráb,
co na vlnách – byť kaluže – rád plul.
Někdo mě z vody vyzvednul.
Je konec,
mé stěny z papíru navždy zmuchlal, zničil, rozbil
a odhodil mě pryč, život můj významu pozbyl.
Jsem pryč, kaluž je prázdná.
Zůstaly jen mé neviditelné slzy.
Už brzy…