Přízrak minulosti

Někdy se zjeví v okně jako temný přízrak,
pak začínám se bát.
Může to znamenat
cokoli si jen budu přát.
Ale nenechám to tak…
Až příliš mě děsí to imaginární kouzlo,
které by tak lehce do duše vklouzlo.
A začalo malovat obrazy,
které už dávno někdo spálil.
Znovu oživilo slova,
která mi kdysi kdosi vpálil.
Jen tak, aby mě zranil…
Tiše by povytáhlo oponu jedné hry,
kde jsem hrála hlavní roli já.
Teď tak vzdálené se to zdá.
A vlastně je dobře, že čas to vzal.
Každý z nás šel svou cestou dál –
a sám.
V samotě je svoboda,
i když v páru jsem našla štěstí.
Avšak v minulosti – víc než jeden,
tento stav jen slzy věstí.
Slečna minulost občas mě děsí,
když na okno zaklepe.
Na rameno poklepe.
Do hlavy se vnoří,
cestičky zpět tvoří.
Za modrýma očima
a uhlově černými vlasy,
za plícemi dehtovými,
staré špatné časy.
Bez prince a bílého oře,
chudá na city, znala jen hoře.
A balvany posazené hluboko do srdeční tkáně,
plakala jsem často, plakala jsem za ně.
Za falešné saně.
Nevzpomínám na ně.
Odeženu minulost – STOP!
Nesmí překročit můj práh.
Ten přízrak, co rád by na mě sáh.
Aby znovu vyvolal mrtvé staré duše
a mohl mě mučit pohledy
jim přímo do očí.
Srdce se málem rozskočí.
Zabiju ho, nešetřím ohledy.
Nevpustím minulost do svého světa.
Konec. Tečka. Poslední věta.