Myšlenky

Kapou jedna za druhou,
končí na koberci v malém jezírku.
Jen na chvilku…
Než zase zmizí v tichu.
Mluvím tu o přepychu.
Tikajících hodin,
hnacím motoru mého života.
Jsem pořád živá,
i když ze mě chtějí vytvořit robota.
A naprogramovat mi cosi,
co jen radost druhým nosí.
Ne.
Ony kapou jedna po druhé.
I když za chvíli po nich nic nezbude.
Jen prázdné místo,
kde slyším
harfy hrát
a vidím
nymfy lhát.
Jsou pořád se mnou v tichu,
mluvím o posledním hříchu.
Co mi nedá spát.
V posteli ležím sama,
houpu se na vahách.
Hledám kouzla
v mých vlastních popravách.
Kapou – kap, kap, kap,
slyším jejich kroky – klap.
Snáší se k zemi,
tak lehko je mi,
s těžkým závažím na dlani.
Nikdo mě nezraní.
Spoutaly mě do svých pout,
nechaly mne po nich plout.
Jsou se mnou, i když v koutě stojím.
Občas se jejich síly bojím.
Ale nikdy je nezradím, jsou jen mé.
Nejsou dobré ani zlé.
Kapou na koberce jedna, druhá, třetí…
Ach, jak ten čas letí.
Když ho trávím s nimi –
múzami z hor a moří.
Hasí to, co v duši hoří.
Nepřináší mír a klid.
Nepřetrhnou mi mou nit.
A přesto rozbouří klidné vody stojaté,
jsou buřičky na názory bohaté.
Vyvolají revoluci a pak ji rychle zhasí.
Své meče na popravě tasí.
Platím za ně příliš draze.
Za pár chvil kdy je mi blaze,
je to vysoká cena.
Neznám ani jejich jména.
Jen vím, že postupně na koberec kapou,
ve vzdušných proudech občas tápou.
Ale pak najdou svůj cíl a usnou.
Mluvím tu o nich dlouze,
podlehla jsem své touze –
vyslyšet jejich volání.
Sotva mě ale zachrání.
I když jsou tu se mnou zas.
Z dálky slyším jejich hlas.
A vnímám jejich smyšlenky –
už zase na koberec kapou.
Mé vlastní zvláštní myšlenky.