Lavička u kostelíka

Vkrádá se zase
večer pod kůži
počítám s úsměvem
trny na růži.

Lavičky prázdné
u chrámu páně
mé ztuhlé ruce
dýchám si na ně.

Zavírám oči
myšlenky plují
zda zítřek oblečou
anebo zují.

Jediný okamžik
vědění bylo
smutných pár slov
po ní tu zbylo.

Vyjde zas slunce
na příští ráno
kamínky v dláždění
jít dál je dáno.

Na toto místo
vrátím se zítra
až půjdou vzpomínky
do mého nitra.