První jarní

Slunce zaklepalo ráno
na bránu mého srdce
a po zahradě se rozhostil mír.
Země zavoněla na jaře
a voda z kopců
zaplnila potůčky průzračnou
zurčíčí voděnkou.

Na modrém nebi slunce zář
a v kapličce nad procitajícím světem
lásek starých i nových,
včerejšků i dnešků,
snů zašlých i oprášených,
srdce mohlo plakat zas
i se smát nad krásou okolo.

Chtěl bych se vrátit tam,
kam patřím.
Najít otevřenou náruč mé milované
a usínat na vykvetlé louce jejích polibků,
cítit její vůni ve větru vání
a slyšet hlas Boha ve své duši.

Chtěl bych jít tam,
kde objevím zahrady mého srdce sad,
kde uvidím v sobě sladkou Boží tvář
a všechny stesky stanou se věcí minulosti.
A až přijdou letní teplé večery,
už nebudu psát smutné písně
pro lesy a pole,
ale mé rty budou plné díků.

Lásko, ty která přijdeš, aby jsi se mnou zůstala,
ty která nebudeš potřebovat slov
abych věděl kdo jsme,
ty zůstaň u mě a já ostatní pošlu pryč.
Je tu jaro
které se rodí v mé duši.
Je tu jaro...