Avantgardní píseň

Jsem avantgardní básnířka,
zahalená do černého stínu.
Jsem nonšalantní kreslířka,
hledám inspiraci v bílém vínu.
Ptám se, proč vlastně
píšu básně?
Proč zrovna já?
Proč našla jsem odvahu,
básnicky vyjádřit povahu
svých pocitů a dojmů.
Skládám je ze slov a pojmů.
Ve svých řádcích a linkách.
Ve svých nymfách a žínkách.
Ptám se, proč vlastně
z obrazů je mi šťastně?
Pocit po papíru čmárat
je jako by vás vítr nadnášel.
Do neznámých dálek unášel.
Kam asi s vámi šel?
Do bílých závějí,
do šťastných galejí.
Prsty se zachvějí.
A pak barvy pomalu zaplní
to místo bílé.
Duši i srdce naplní
odstíny mi milé.
Nadšení do žil se rozprostře,
nadšení z prvního díla.
I v tom posledním ukrývá se síla.
Mě samé.
Mé dlaně.
Mě – saně…