Domove...

Domove z nepálených cihel,
domove skoro až u nebe.
Měla jsem ráda objetí tvých křídel,
zelenou trávu s parkem u tebe.
A pár stromů nepříliš vysokých,
záhonek trnitých růží.
Které mě vítaly při návratu z cest dalekých,
zdravily se s mou kůží.
Ráda mám tisíce schodů,
po kterých občas šplhat musím.
I když v jednom z tisíce vchodů
často se všedností dusím.
Avšak šeď pomine ihned jak,
zjistím, že mám perspektivu skoro jako pták.

Podívám se do kraje,
srdce skoro roztaje.
Když vidím svou rodnou zemi.
Na podzim lístky snášejí se k zemi.
V zimě sníh obarví kopce bíle,
na jaře květy jsou milé.
V létě slunce na obzoru hlídá své dítě.
Pavouci tkají své sítě.
A ptáčci lítají si vesele,
domove, všichni jsme přátelé.
Na tvém území, na tvé zeleni,
žijeme a nikdo nelení.
A to je důvod, proč tě tak miluji,
a báseň o domovu jen tobě věnuji.