Bez názvu 2

Jinak - protože si tak připadám,
anebo to vy - jste všichni tak stejní.
Kam vlastně vůbec spadám?
A ne že byste mi byli lhostejní,
- strašně nejste.

A teď jsem zas nějaká – jinější,
den co den, každej den.
(Jedno že nebyl ten úternější,
si ho prostě nepamatuju).
Dýchá tu moje tělo a říká – jen,
jenom tak málo.

A co to plácáš, prosimtě,
já fakt nevím, kdo to tam stál
a mluvil, že ho nikdo neslyšel,
jenže on mluvil, mluvil dál…
a potom - teprv až pak tam přišel.

Najednou, co to vůbec je,
asi tak třikrát za sebou,
zároveň smýšleje a
lámání vazu
(krční nemá).

Nechci - bývat tebou,
dívat se do toho zakalenýho odrazu,
ty Zrůdo…převtělená.

Miluju převtělení,
a taky
nenávidím zrůdy.
Nebo možná naopak.

Divno,
no.

Ne.
Tohle není ze mě.