Tisíce let nemění

Ten v tom plášti špinavém co na mostě po půlnoi stál.
Koukal dolů ve světle lampy a přemýšlel.
Kyž šel jsem kol něho, já uviděl že se smál.
Asi vím proč.
Když né, tak je to jedno, hned jsem si domyslel.
Kolem kulatého stolu si už lidé usedli.
Někdo malý někdo tlustý někdo takový a i jiní.
Do číší si vína nalili.
Všichni si už rozuměli a své řeči překonali.
Avšak když zvedl se zamračeně jeden, zvedl se i druhý.
Po chvíli , když usedli,pak zvedli se ti zbylí.
Všichni tu byli v mžiku a krásně odění.
Pracovali, o tom žádne spory.
Zřejmně budovali svá velká jména.
Pod rukama měli však jen mokrá kola se solí.
Ta jejich jména vzali jim ti co oni zatratili.
Ti co byli jiní.
Možná i špatní.
Nad tím vším jen úsměv.
Říká se že se vše opakuje.
Hmmmm...
Je to trošku děsivé ale zřejmě spravné nebo ne?
Jen člověk každý sám by měl zjistit v jaké části toho obrovského kolotoče se nachází .